Rytíř Jindřich 4

Ráno bylo opravdu krásné. Obloha se po mnoha šedivých dnech rozevřela a konečně zas ukázala sluníčko. I maminka se usmívala, když malého Jindříška vítala u snídaně.

„Poslyš, Jindro, dnes přijede na návštěvu teta Jája a přiveze sebou také tvého bratrance Vítka. Byla bych ráda, kdybyste byli na sebe opatrní a neubližovali si zbraněmi. Lépe by bylo, kdybys zbroj dnes vůbec nevyndal.“

Jindra se zakousl do chutné snídaně a mezi sousty ledabyle odvětil: „Neboj se mami. Víme, co děláme, ne?“

„Tím si nejsem jistá.“ odpověděla maminka a dlouze se na Jindru zadívala.

Ten však byl již myšlenkami u Vítka. Měl ho tolik rád! Byla s ním psina. A dnes přijede! Jupí!

Ještě ani nedojedl a již bylo slyšel hlasité pokřikování bratrance Vítka na dvoře. Jindra rychle polykal, jelikož odchod nakvap od snídaně, by mu nejspíše neprošel. Vyskočil ze židle a běžel se s Vítkem přivítat. Ten už vysel za ruce na větvi staré hrušky.

„Číhej, Jindro!“ volal.

Ukazoval, jak lehce dokáže přelézt z větve na větev.

„Také tam vylezu,“ zahlásil Jindra a jal se vylézat na stejnou větev.

Stará hrušeň se námahou ohýbala a náhle křup. Větev praskla! Nejdříve se zřítil Vítek i s větví v rukou. Jindra se chvíli zachytil za jinou slabší, ta však také povolila. Buch. Plnou vahou padl na Vítka. Dvorem se rozlehl řev raněných zvířat. Vítek i Jindra křičeli, že se i holuby rozletěly ze střechy.

„Tys to zavinil!“ křičel Vítek a zvedal se ze země.

„Ne, já to nebyl, to ten strom,“ bránil se Jindřich.

„Tys to byl, neměls tam lézt!“ křičel ublíženě Vítek a strčil do vstávajícího Jindřicha.

Ten se rychle zvedl, popadl zlomenou větev a prásk, praštil jí Vítka přes záda.

Vítek začal křičet: „Mamí, on mě bije!“

„No, Jindro! Tohle bylo opravdu ošklivé. Lidi se nikdy nebijí a už vůbec ne ze zadu do zad! Takhle se nechová rytíř, ale lump!“ zasyčela na Jindru teta Jája objímajíc svého drobného syna.

Vítek plakal a plakal. Byl k neutišení. Jindra stál opodál. Zarytě hleděl do země. Cítil se podveden. Vítek do něj přece strčil! A svaloval na něj vinu! A vůbec, on se na něj těšil a on takhle! Měl zlost a nejraději by mu nabančil ještě víc. Mračil se. Z očí mu šlehaly blesky. Aby to nikdo neviděl, díval se raději stále do země. Vyšla maminka. Když slyšela, co se stalo, přidala se hned na Vítkovo stranu.

„Okamžitě se Vítkovi omluv!“ zavrčela na Jindřicha.

„Ne,“ šeptl Jindra.

„Ale ano!“ pobídla Jindru znovu maminka.

To už stála vedle něho, vzala jej za rameno a přitlačila k Vítkovi.

„Omluv se, nebo si s ním nebudeš smět hrát!“ poručila již s hrozbou v hlase. To bylo příliš silné nebezpečí. Nehrát si s Vítkem.

„Promiň!“ řekl Jindra a myslel, že už je po všem a bude konečně ta psina. Jenže Vítek se zachoval překvapivě.

„Omluva se nepřijímá. Nechci si s tebou už vůbec nikdy hrát.“

Vítek pustil tetu Jáju z objetí a odešel do domu. Nic víc neřekl, nic víc neudělal. Jindra byl hluboce raněn. Reakce Vítka překvapila i obě ženy. Maminka přiklekla k Jindrovi a řekla:

„Jindro, i to se někdy stává. Ostatní nemusí cítit věci stejně jako ty. Možná bys mohl vymyslet něco, čím by sis Vítka udobřil. Třeba mu něco vyrobil, nebo nakreslil. Co říkáš?“

Jindra nebyl schopen slova. Otočil se a běžel do zahrady. Chtěl být sám. V hlavě se mu míhaly myšlenky, špatně se mu dýchalo a chtělo se mu plakat. A tak tiše plakal.

Mnohem později, zadíván do koruny jabloně, odložil tíseň i křivdu, cítil jen touhu udobřit si Vítka. A na stromě vysela krásná červená jablka. Jak si toho všiml, hned dostal nápad. Vlezl na strom a natrhal několik zralých jablek. Šel s nimi do domu a položil je před Vítka. Vítek na ně chvilku hleděl a pak jakoby se nic nestalo, vzhlédl a řekl:

„Jindro, ukážeš mi svoji zbroj?“

„No jasně,“ zaradoval se Jindra „ale nesmíme bojovat, jen ti jí ukáži.“

„Se ví.“ pokývl Vítek a vše zlé bylo rázem zapomenuto.