Rytíř Jindřich 3
Otec svého syna začal tvrdě trénovat. Aby byl statným a bojeschopným rytířem, musel se mnohému naučit. Od rána do večera Jindřich zkoušel zacílit správně ránu mečem. Musel se naučit správně používat štít, aby se kryl před výpady útočníka. Musel se také naučit, co je v životě správné a co nikoliv. A to byl asi nejtěžší úkol.
Jindříšek měl od narození svůj názor na vše kolem. Nechtěl slyšet názory ostatních, protože o těch svých nepochyboval. I pochybovat se musel teprve naučit. Nic v životě není totiž tak přímočaré a jednoduché, jak se zdá.
Jednoho dne Jindříšek pracoval s rodiči na poli. Práce nebyla těžká, ale byla velmi únavná. Od rána poprchalo a nepříjemný studený vítr zalézal pod kabáty. Byl podzim. Sychravý a blátivý. Jindříšek sbíral brambory. Aby si zpříjemnil práci, trefoval se bramborami z dálky do košíků. Maminka opodál, ohnuta až k zemi, si ničeho nevšímala, ale tatínek, který nosil těžké pytle, hned se na Jindříška obořil:
„Jindro, bramborami se nehází. Budou otlučené a v zimě se nám zkazí ve sklepě.“
„Tatí, když mě to nebaví,“ řekl ukřivděný Jindříšek.
„Mě to také nebaví,“ odvětil tatínek a popadl pytel.
„Tak pojďme bojovat!“ navrhl zvesela Jindříšek.
„Jindro, o tom to není, zda se nám tahle práce líbí, nebo bychom raději dělali něco zábavnějšího. Tato práce se prostě musí udělat, jinak v zimě nebudeme mít co jíst a pole bez péče zpustne.“
„Myslel jsem, že bychom to mohli udělat jindy,“ nabídl s nadějí ještě Jindra.
„Jindy je nikdy. Nikdy neodkládej, co třeba je udělat hned. Nebo nikdy nic neuděláš. To Ti radím.“
„Nepotřebuji tolik brambor,“ zafuněl již naštvaně Jindříšek a odhodil prázdný koš do řádku.
„Ty možná tolik nesníš, ale nejsi tu sám!“ dohadoval se dál s Jindrou tatínek „Je třeba mít dost brambor pro nás všechny. Ještě snad nějaké i prodáme. Nepůjdeme odtud, dokud to nebude hotové!“
Táta se otočil k Jindrovi zády na znamení, že on už domluvil. Jindru to pekelně naštvalo.
„Fajn, své jsem si už nasbíral. Zbytek si sbírejte sami, když je potřebujete i prodávat!“
S těmito slovy přeskočil pár vyoraných řádků a řádoval si to do polí. Táta naň ještě zavolal, ale kdepak tvrdohlavý Jindřich. Ani se neotočil!
Jindra si vlezl na nedaleký strom a zpoza větví sledoval rodiče při práci. Teď ho mrzelo, co řekl, raději by býval byl zpět se svými rodiči. Bál se tam však vrátit. Možná by dostal přes zadek. Říkal si: „Byl jsem v právu!“ Přestával však tomu věřit. Pochyboval. Přesto Jindra zůstal na stromě až do samého večera. Měl ukrutný hlad. Když už z pole nešli žádné hlasy, odvážil se jít potichoučku k domu. Jakmile viděl přes okno maminku u kamen, jak míchá v hrnci večeři, nevydržel již a vběhl dovnitř.
„Mami, jsem doma!“ zkusil zahlaholit přiškrceným hlasem.
Nikdo ho nevítal. Maminka se na Jindru otočila. Mračila se.
„Dobře, Jindro, tak se jdi umýt a dobrou noc,“ promluvila na něj, vzala hrnec z plotny a počala nakládat míchaná vajíčka na dva talíře.
Jen dva? Kde je talíř pro Jindříška?
„Ale já mám hlad. A velký.“ zakňoural Jindra, když do nosu natáhl vůni jídla.
„A já jsem zase dnes potřebovala pomoct na poli. A moc.“ odvětila maminka.
Zasedla ke stolu vedle tatínka. Bez váhání se pustili do jídla. Jindra stál a čekal. Čekal, že si to snad rozmyslí. Nestalo se. Snědli všechno, všecičko. Nezůstalo vůbec nic. Jindra si nabral trochu vody, hltavě polkl a se skloněnou hlavou odešel se umýt. Slaboučký a smutný zavrtal se poté do peřin. Žaludek se mu kroutil všemi směry. Nedal mu usnout. Celou tu dobu vracela se mu myšlenka na lahodná vajíčka a na pohádku od Maminky, o kterou dnes také přišel. Už nikdy nenechám rodiče bez pomoci, sliboval si. Plakal. Pak se maličko pootevřely dveře. Maminka nahlédla dovnitř a tiše zašeptala: „Jindříšku, my tě máme s tatínkem rádi a věříme, že jsi se dnes poučil. Již se těším na ráno. To ti namažu pořádný kus chleba a začneme spolu hezký nový den.“ Poté se dveře zavřely. Jindříšek brzy usnul.