Rytíř Jindřich 1

1

Právě začínal den. Sluníčko svítilo. Zatím, co mráz kreslil na okno složité květy, přicházel na svět chlapec - náš hrdina. Dali mu jméno Jindřich.

Jindříšek rychle rostl a přibýval na váze. Zanedlouho zkoušel první krůčky, a když už uměl i poskakovat a vylézt na strom u zahrady, postavil se před svoji maminku a řekl:

„Maminko, chtěl bych být rytířem!“

Maminku to potěšilo, řekla mu tedy: „A proč ne? Až vyrosteš, můžeš být třeba rytířem.“

Jindra se však zamračil: „Maminko, já chci být rytířem již teď!“ Maminka zpozorněla a řekla: „Jindro, jestli máš srdce rytíře, pak jsi rytířem již dnes.“

„To mám!“ zajásal malý Jindra.

Maminka ještě Jindříška upozornila: „Srdce rytíře, to znamená, že nikdy nikomu, ani zvířátkům, neubližuješ a naopak se stavíš a chráníš ty slabé.“

Jindra přikývl: „Ano, to přesně já budu dělat.“

Maminka pohladila Jindru po vlasech a chtěla si jít po své práci. Jindra ji však zatahal za sukni.

„Ale maminko, každý správný rytíř má brnění. Potřebuji zbroj.“

„Aha,“ řekla maminka „tak to budeš muset jít za dědečkem. Pokud vím, měl na půdě schované staré brnění po pradědečkovi. Třeba ho ještě má.“

Malý Jindříšek proto běžel za dědečkem a volal naň již ve dveřích:

„Dědečku, prosím, potřebuji brnění. Chci být totiž rytířem.“

„A podívejme se?“ podivil se dědeček. „To ho budeme muset najít.“

Děda se těžce zvedl, vzal Jindříška za ruku a šli. Vystoupali po strmých schodech na půdu. Bylo tam spousta harampádí a starých věcí. Trvalo dlouho, předlouho, než se tím vším prodrali. Ale zbroj ne a ne najít. Až najednou, docela v rohu, byla tam!

„Dědečku, podívej!“ zajásal Jindra a vytáhl zaprášené brnění zpod těžké deky.

„Hm, hm, to musíme pořádně očistit.“ řekl dědeček, přinesl hadry a leštidlo a vypulírovali zbroj, až se leskla.

„Tak, a teď to zkusíme nasadit. Postuj, Jindříšku!“

Dědeček přetáhl Jindrovi brnění přes hlavu.

„V ramenech pěkně padne.“ pochválil si dědeček.

Pak chtěl na bocích přitáhnout poutka, a ejhle, nedosáhly.

„Jejej, Jindříšku, to brnění Ti přes ty plenky není. Škoda, nejde to přitáhnout, takhle to nemůžeš nosit.“ povzdechl si dědeček.

„Ale dědečku, já ho přeci tolik potřebuji!“ opáčil se slzičkami v očích Jindříšek.

„Jenže, Jindro, to brnění není dost široké. Tvé plenky se do něj nevejdou. Snad, jedině, že bys ty plenky sundal.“ řekl dědeček a prohlížel si s pochopením Jindříška.

Ten se ale velmi rozplakal.

„Dědečku, dědečku, já nemohu plenky sundat. Víš, já je potřebuji. Oni mi pomáhají. Můžu do nich čůrat a nemám pak mokré kalhoty. Moc je potřebuji mít.“

Dědeček pokrčil rameny.

„Tak to nevím, Jindříšku, co s tím. Tohle brnění Ti opravdu nepasuje. Snad až povyrosteš a budeš chodit, jako já, čůrat na záchod, pak přijdeš a zkusíme, jestli Ti ještě brnění bude.“

„Neee,“ zakřičel Jindra „já chci být rytířem již teď, ne až povyrostu!“

Dědeček spráskl ruce.

„Tak to se, můj milý, musíš rozhodnout. Buď plenky, nebo brnění.“

Jindříšek utřel slzy a šel si sednout na trám, kde byl docela sám. Dědeček stál a čekal opodál. Jindra přemýšlel. Brnění - plenky, plenky - brnění. Chvilku bylo docela ticho.

Až najednou Jindra vykřikl: „Dědečku, tak já ty plenky sundám!“

A sundal je. Brnění mu poté padlo, jako ulité.

„Paráda,“ pochválil dědeček „ale poslyš, do brnění čůrat nesmíš, to by zrezlo a rozpadlo by se.“

„Ach to se neboj,“ odvětil se smíchem Jindříšek „to já budu chodit čůrat na záchod, vždyť jsem si to tak rozhodl.“

A tak měl Jindříšek své brnění. Když večer usínal ve své postýlce, rukou hladil hladký železný povrch své zbroje a už přemýšlel, kde že sežene přílbu a meč a štít a samozřejmě… koně!