Prchlivá

 Prchlivá

Tu k večeru u lesa,

čeká dívka chlapce,

rtíky jak noblesa,

na šatečkách střapce.

Čeká chvíli, hlavou kroutí,

milý nepřichází,

slzou mechy lehce kropí,

přece jí tak schází…

Minuta se s druhou potká,

dívka slzu setře,

nemysli si, nejsem hloupá,

zatrachtilý Petře!

A už trávu k městu šlape,

rychle dýše zlostí,

do vršku se svižně drápe,

dnes se těžko postí!

Vejde poté v místnost malou,

pozornost si urve,

chlapi civí, jak na nahou,

ta dnes se mnou půjde!

Nesedá si dívka stranou,

k cizímu se strká,

předtím možná cudnou pannou,

nyní smilně toká.

Muž ten tuto nabídku,

mile rád si riskne,

za hospůdkou na zídku,

za chvíli ji tiskne.

Zítra srdce dívku bolí,

nemoc ničí milého,

zvěst ta docela jej skolí,

že objímala jiného!