Nechcete buchty?

„Nechcete buchty? Jsou z koše. A nic jim není…“

Takto mě oslovil na autobusové zastávce v Písku. Jeho otázka byla tak prostá. Zdálo se, že jde o dobrý vtip. „Ne děkuji. Jsem sytá,“ odpověděla jsem a nikterak neskrývala své pobavení. Mladý muž v modrých riflích a větrovce, omšelý, ale čistý, dobrácky vytáhl z igelitové tašky shnilý banán a strčil mi jej k nosu. „Ten je také z koše, nechcete?“ „Určitě ne!“ Začalo mi docházet. Asi zde nejde o legraci. „Poslyšte, předpokládáte snad, že bych chtěla jíst potraviny vyndané z odpadkového koše?“ optala jsem se naivně. Muž, zcela klidný, se stálým úsměvem, odvětil: „Mě to nevadí. Včera jsem tam našel dva špekáčky. Seděla tu stará paní, tak jsem jí nabídl, jestli neochutná. Taky nechtěla. A ještě mi dala padesát korun. Tak jsem měl špekáčky a padesátku k tomu. Dobré, co?“ Nebylo na to co říci. Mladík se však nevzdaloval. Zřetelně stál o komunikaci. Začala jsem se tedy vyptávat. „Jak jste se do této situace dostal?“ „No, já jsem na ulici už šest let. Byl jsem v hlavním městě. Spal jsem na lavičce a prodával časopis Nový prostor. Teď od 10. června pracuju tady. Mám tu práci od městského úřadu. Sekám trávu. A je to dobrý. Mám pro sebe jednu místnost. Potřeboval bych tohle místo ještě přes zimu. To bych se do Prahy nevracel.“ „Jak se dá přežít zima venku?“ tázala jsem se dál. „Jezdil sem každý večer do Benešova, tam jedině mají vlakový nádraží otevřený celou noc. A ráno zase do Prahy.“ Stále se usmíval, žádný závan zoufalství v jeho rysech znatelný nebyl. „Kde jste bral peníze na vlak?“ „Z prodeje prostoru. Znáte Nový prostor?“ „Ano, to znám. A jak jste se dostal na ulici?“ přešlápl, ale usměv nezmizel. „Právě, no. Byl jsem v děcáku a v osmnácti jsem šel bydlet k mámě. Ta žila s mým nepravým tátou. A spolu jsme si, právě, nerozuměli. Tak jsem odešel. Do Prahy, na ulici.“ Překvapilo mě to a také jsem mu to řekla. Myslela jsem, že dětské domovy připravují pro odcházející 18leté nějaké pracovní a bytové možnosti. Potvrdil to. „Ale to já jsem nechtěl. Chtěl jsem k mámě. To neklaplo, právě. Jenže oni pak neplatili nájem, tak je z bytu taky vyhodili. Teď máma bydlí v ubytovně, kam za ní můžu chodit, ale nesmím tam spát. Právě.“ „Teď si vyděláváte, proč se přebíráte v koši?“ „ Ještě jsem peníze nedostal,“ usmál se „ale mě to nevadí. Ty buchty nejsou ani prošlý. Fakt!“ Opět vytáhl balíček buchet a dobrácky mi jej přistrčil. Zavrtěla jsem hlavou. Chvíli jsme mlčeli. Poté mě znovu oslovil. „Kouříte marijánku? V Praze se hodně kouří marijánka. A tady se taky kouří marijánka. Už jsem se tu 6x zhulil.“  „Nekouřím.“ Docela mi jeho otázka, vzhledem k jeho finanční situaci, překvapila. „Já mám marjánku rád. Nechcete ji zkusit?“ „Nechci:“ utvrdila jsem jej a ještě mu cosi povykládala o vlastních prioritách. Přijel autobus. Sáhla jsem do batůžku pro peněženku. „Slečinko, alespoň pár drobných, prosím.“ Přistrčil dlaň a já pochopila teprve, proč si se mnou tak ochotně povídal. Dostal pár kovových a vzdálil se. Nebylo mi z toho ani trošku smutno. Usmíval se a bylo zřejmé, že to jak žije mu vyhovuje. Bezdomovci. Dřív jsem je litovala i odsuzovala. Po jediném rozhovoru se můj náhled docela změnil. Je to jejich volba!