Jedna vášeň

  Jedna vášeň

To co ti dám já, tě může zabít,

tvůj obličej se křiví, snad bolestí!

Jak by jsi mohl sametovou krásu nechtít,

nakrmím tě přemírou chtíče a slastí.

A pak se vzpružíš v křeči nesmírné,

chvět se budeš, sténat a úpět,

odpusť i mě, té osůbce nevěrné,

nedám z té rozkoše ti nikdy nic zpět.

Až do posledního záškubu tvých svalů,

vychutnám si tě lásko má docela,

je to ta zvláštní nemoc silných králů,

řeknu ti, vždyť já ani nechtěla!

A ty zděsíš se mého chladného pohledu,

nabídneš mi klidné místo vedle sebe,

nedoufám v zázrak a dlouhé řeči nevedu,

tak otočím se vpřed, kam cesta pryč vede.

Pa a už nic nesmíš chtít,

zas zavolej, až budeš se cítit sám,

láskou pohrdám a přátelství nesmím mít,

odcházím, spěchám, v sobě se nevyznám.